Seattle

Po dvou hodinách letu jsem dorazila do Seattlu. Cesta do hotelu mi zabrala trochu víc času ne jsem čekala, ale hlavně, že jsem tam dorazila. Hotel nabízí bezplatný shuttle servis dodávkama přímo z letiště. Ale. Telefon je společný pro všechny hotely a stojí u rušné silnice. Takže kombinace mého akcentu, aut a akcentu operátora, který připomínal všechny ty parodie o indických callcentrech, se postaraly o perné chvíle. Nakonec se zadařilo, já odhodila kufr v pokoji a vyrazila do centra, třesoucí se abstinenčními příznaky s jedinou myšlenkou - kafe,kafe, kafe.

Půlhodinová cesta vlakem se zdála téměř nekonečná. Dva bloky ke onomu místu jsem zvládla ani nevím jak. A pak už jsem se jenom kochala na první Starbucks kavárnu, která jako jediná má stále původní hnědé logo. Koupila si největší velikost pike roast reserve (něco, co se nedá objednat nikde jinde na světě), speciálně připravenou v něčem, co připomíná french press, a přesunula se na nábřeží pozorovat nádherný západ slunce.

Po cestě na vlak jsem si koupila tašku plnou mcdonaldu (na letišti jsou jen hotely, zdroj jídla žádný) a pak už se jen válela v královské posteli a užívala kuřecí nugety. Víte jaká to je slast? Normální postel po já ani nevím jak dlouhé době? Postel v chatkách v táboře asi netřeba komentovat a postele v hostelech se nepočítají. Lezení na vrchní postel je téměř olympijský výkon a postele vržou při každém převalení. A navíc! Vlastní sprcha! A malý kávovar. Ok, už končím ódu na pokoj, ale člověk se naučí ocenit maličkosti. Paradoxem ovšem je, že jsem nemohla usnout, protože postel byla moc velká a moc pohodlná.

Druhý den ráno mi dalo velké přemlouvání sama sebe, abych postel opustila. Nicméně vidina dalšího kafe zapracovala a já se opět vydala vlakem do metropole. Nejdřív jsem navštívila velmi zajímavé muzeum o zlaté horečce na Klondike a pak se jen tak poflakovala po centru, pila kafe, pak další kafe. Den utekl jako nic a další nádherný západ slunce jsem pozorovala tentokrát ze Space Needle (takový ten divný mrakodrap prazvláštního tvaru, který je ikonou Seattlu). Tradiční cesta na vlak zpátky na letiště s tradiční zastávkou v mcdonaldu, ale zastávkou navíc v Target, protože jsem v campu poztrácela moc ponožek, takže bylo potřeba doplnit zásoby. Takže mám nové, fialové, s jednorožcem!

Po návratu na hotel jsem potkala spolubydlící, která jede na stejnou tour a pak zas přeorganizování a balení a dobrou. Budíček 5:55. 

San Francisco, pokračování

Než jsem stihla cokoli podniknout, překvapení se stalo, aniž bych se stihla probrat. Po ranní sprše, stále ještě s ručníkem omotaným kolem hlavy, se otočím a chci pozdravit spolunocležnici, která evidentně nově přicestovala a nestačím se divit. Drahá barn crew Aimee stojí ve dveřích. To, že se potkáme v LA jsme dohodly, ale ani nás nenapadlo zjistit, kdy budeme v SF. Jaká je procentuální šance na ubytování ve stejném hostelu a ve stejném pokoji? Nicméně jsme byly rády, protože po celém létě obklopení milionem lidí je cestování o samotě trochu nezvyk.

Po krátkém nevěřícném objímání jsme zašly na snídani do Lori's diner. Každý pořádný den by měl být zahájen dobrou snídaní. (Kdo mi bude dělat omelety doma? :D). Pak přesun do Golden Gate Parku, který je rozlohou dokonce větší než Central Park. Nejdřív jsme zašly do Japanese Tea Garden (nejstarší v USA) a užily si krásné ticho, zvláštní stromy a uklidňující atmosféru. Mým favoritem je jasně Zen Garden, kde jsem si opravdu připadala jak v jiném světě. Prohlídku nešlo zakončit jinak než čajem a když jsem uviděla v nabídce matchu, neodolala jsem (matcha = velmi kvalitní, nesmírně zdravý a logicky drahý čaj v prášku). Pár dní asi budu o čínských nudlích, ale stálo to za to.

Po cestě na autobus jsme se ještě stihly ztratit, prodrat se hustým lesním pralesem, přeskákat po kamenech potok a podívat se na bizony. Pak už přišel čas na hlavní náplň dne. Kolem Alkatrazu a Golden Gate Bridge pluje denně milion lodí s turisty, ale to by nebylo ono. Proto jsem si vybrala (a Aimee se připojila) plachtění na katamaránu. Zázraky se dějí a tak se během plavby rozutekly mraky a my konečně spatřili modrou oblohu.

Na cestě zpátky jsme si dokonce vyzkoušeli řídění lodi a i přes tento fakt jsme dopluli zpátky. Po nutném kafi jsme se spontánně rozhodly jen hodinu přes město na pláž pozdravit Pacifik. Hodina tam, hodina zpátky, ale o zábavu bylo postaráno. Dobíhání naboso tramvaj má své kouzlo. Vyčerpané a chudé jsme po cestě koupily instantní nudle, povečeřely a zapadly do postele.

Ráno jsem kupodivu rychle zabalila (Aimee zůstává ještě pár dní). (Btw už jsem na 23 kilech a kufr zavírám napůl sedící na víku.) Visící z historického table car jsem se naposled jela podívat na přístav a nakonec zasloužená rozlučková snídaně v místním přístavu na farmářském trhu. Dál už jen cesta na letiště a přelet do Seattlu.

Myšlenkové pochody:

Vždycky přes rok zapomenu na všechny ty zážitky, které jsou spojené s přelety. Self checkin a modlení se, aby zavazadlo nemělo nadváhu. Předem připravený plán, co se může vyhodit nebo alespoň přesunout do carryon v případě nadváhy.

Nekonečné čekání na bezpečnostní kontrolu, vyprázdnění poloviny kabelky, běhání po letišti v ponožkách a následné sezení na zemi vedle zásuvky a dobíjení telefonu. Dnes přibyla nová zkušenost a to adrenalin po oznámení, že naše letadlo je přebookováno. Na obrazovce problikávaly dva seznamy cestujících. Ten pozitivní - přesunutí do první třídy a ten ne moc pozitivní  bez místa v letadle. Já naštěstí nebyla ani na jednom (první třída by byla fajn, ale za ten infarkt by to asi nestálo), takže jsem se dostala na svoje místo. 45 lidí to štěstí nemělo a zůstalo na letišti a možná tam stále ještě jsou :D

Na cestě

Příspěvek z kempu možná doplním, ale stalo se toho tolik a nerada bych něco vynechala. Z kempu jsem včera odjížděla až v pět hodin odpoledne dík večernímu letu, takže jsem měla dost času se zabalit a užít si slunečného počasí. Po týdnu oblačnosti a deště se kemp se mnou rozloučil krásnou modrou oblohou a příjemným teplem.

Zákon schválnosti 1
Je jasné, že kdykoli mám na přestup méně než hodinu, letadlo má zpoždění. Sice nás ujišťovali, že všechny navazující spoje (v mém případě cesta Burlington - Newark - San Francisco) stíháme, člověk nikdy neví. Letadlo nakonec dorazilo a my odletěli s menším zpožděním, než se čekalo.

Zákon schválnosti 2
Je-li na palubě letadla řvoucí dítě, sedí vedle vás. Tedy spíš skáče a ječí vám do ucha. Po pěti minutách letu bylo dítě naštěstí přemístěno na volnou dvousedačku, takže řev přicházel jen z dálky.

Slunečné počasí a zpoždění let se postara snad o ten nejkrásnější západ slunce, který jsem kdy z letadla viděla. Hory zahalené do růžovofialového oparu a obloha hrající všema barvama. Přestup v Newarku byl spíš přeběhem, neboť gate navazujícího letu se otevřela v době mého přistání. Nicméně i to jsem zvládla a tak jsem si mohla oddychnout a koukat na filmy. Nicméně díky všemu předchozímu jsem byla poměrně vyčerpaná, takže když dorazil vozík s jídlem, podala jsem obsluze kreditku a na otázku, co chci jsem zareagovala něco ve smyslu "i do not really care, give me whatever you want as long as it is food". Po dokoukání filmu a snězení několika krekrů jsem se odebrala do říše snů, jak je to jen v letadle možné (=párminutové usnutí a probuzení se unavenější s bolavým tělem). I přes to vše uběhl skoro šestihodinový let rychle a v SF jsme přistáli v půl jedné místního času (=půl čtvrté východního pobřeží). Fronta na taxi byla nekonečná, taxikáři byli asi překvapeni, že lidi v noci chtějí taxíky.. Po více než půlhodině čekání jsem se dočkala a kolem druhé ráno zapadla do postele.

Ráno jsem si proto musela dopřát pořádnou americkou snídani (ach ten alibismus). Nutno dodat, že na místní kopce je potřeba pořádná dávka energie. Po snídani jsem se chvíli motala po centru, pak se zorientovala a navštívila muzeum Bítníků. Po další náročném horolezení následoval zasloužený oběd v přístavu skládají se převážně z tvorů vlastnící klepeta. Maminku by asi omyli, ale já si pochutnala. Odpoledne se pak skládalo z objevování a poflakování se po přístavu a zajišťování plánu na následující den. Pak už cesta na vysněný Golden Gate Bridge a objevování mostu ze všech možných stran a úhlů. Počasí moc nepřálo, převážně zamračeno, ale místní mě uklidnili, že hezké počasí je jenom na pohledech. Stoupla jsem si na most a myslela jsem, že mám vystaráno, ale pak jsem v souvenir shopu našla samolepku "přešla jsem Golden Gate Bridge". Tak jsem si řekla, že by bylo vlastně hrozně cool si ji koupit, ale ne nezaslouženě. V místním občerstvení jsem tedy nakoupila maté a střihla si cestu přes most a zpátky (dohromady asi 5 kilometrů).

Cesta do hostelu se zdála býti jednoduchá, neboť jsem ji už absolvovala směrem tam, ale ne. Lidé v ČR a převážně v Praze by si měli přestat stěžovat na veřejnou dopravu. Místní dopravní podnik se rozhodl přemístit některé zastávky v opačném směru "testují vylepšení trasy". A ty staré jsou neviditelné. Je to asi metr vysoký pruh žluté barvě na lampě, dopravní značce, nebo cokoli co jim evidentně přišlo pod ruku s číslem spoje. Jízdní řády neexistují a autobusy jezdí "odhadem od-do". Autobusy takové jsou velmi staré a zastávka na znamení se stále hlásí zataháním za provázek. Není tedy podivu, že mi místní při nasměrování na bus přáli "good luck".

Poslední geniální rozhodnutí dnešního dne bylo jet zpátky slavnou tradiční historickou tramvají. Když pominu asi půlhodinové čekání, o plynulosti jízdy se nedá vůbec mluvit. Při každém stoupání jsem doufala, že to dotáhneme až nahoru a nezačneme padat a při každém klesání jsem doufala ve funkční brzdy. V půlce cesty jsme zastavili na křižovatce a stáli asi pět minut. Nikdy netušil proč. Pak nám bylo vysvětleno, že tramvaj není dostatečně silná, aby se rozjela. Přijelo tedy odtahové auto dopravního podniku. A to jen aby nás předkem zatlačilo, než jsme se z kopce rozjeli dolu. V tu chvíli už jsem neměla slov a jen se smála. (A půlka tramvaje se mračila, protože řidič zapomněl zastavovat po polovinu cesty. Happens :D

Suma sumárum bych byla v hostelu rychleji, kdybych šla pěšky. Možná dvakrát. To se už stává, když se jednou rozhodnu být ten pořádný správný turista.

Dobrou! :)

Ještě nekončíme!

Sice to chvíli trvalo, ale kombinace nemoci a odporných tropů se postarala o další příspěvek. Jupí! Co se tedy stalo od posledního příspěvku?

Hromada věcí! Povedlo se nám sehnat auto (ty kempu už si půjčovat nemůžeme) a tak jsme se vydaly pokořit místní obchodní centrum. O hodinu a půl později, s taškami Hollister a Victoria's Secret, se zmrzlinou BaJ jsme dosáhly nirvány.

Následně ale pak opět do práce, kde občas trávím víc času než v posteli. Na spánek prostě nezbývá čas (až tedy poslední dobou, nemoc si vyžaduje větší dávky spánku). Jedna z mých dětiček měla narozeniny, takže jsme slavily vyzdobeným stolem a naše téma bylo "mimina". O polední pauze jsme vyrazily, my jako vedoucí, nakoupit výzdobu a pak jsme si užívali večeři s párty kloboučkama, dudlíkama, lahvičkama, my little pony omalovánkama a bryndáčkama. Mám pocit, že jsme si to užily víc, jak ty děti.

Krátce na to následoval Extravaganza Day (neboli Den nezávislosti). Ten jsme tradičně zahájili vyzdobenou jídelnou, módní přehlídkou, průvodem a mojí oblíbenou aktivitou, lovením kachen. Mužští vedoucí jsou nahnáni do vymezeného prostoru, v puse mají dvě pringles (kachní zobák) a každý z nich drží papír s určitou bodovou hodnotou. A pak je tu hromada děti s balónkama s vodou. Ano, do určité míry mi bylo pánu líto, ale.. :D

Oslava ve stáji byla komornější, ale i tak děti zvládli zmalovat jednoho koně a jednu JC k nepoznání, teda spíš do fialova, to vznikne při kombinaci bílé, modré a červené. Nicméně následný průvod Page na Lightfootovi měl úspěch, jen chudák kůň musel trpělivě čekat půl hodiny, než z něho Ann smyla poslední zbytky barvy. Za odměnu dostal půl kýble jablek, tak nakonec snad všichni byli spokojení.

Na konci prvního turnusu jsme měli párty v naší chatce, kde jsem zjistila, že kombinace čokolády, vanilkové zmrzliny a barbecue brambůrek je opravdu překvapivě dobrá. Pak mi dětičky odjeli a teď mám 5 nových. Je to zábava, jen bych potřebovala víc sil, protože mají ještě zásoby cukru z domova, ale jejich energie se naštěstí každým dnem snižuje.

Uhodily nám tu tropy, teploty nad 30 stupňů, takže nejlepším kamarádem každého z nás je větrák. Snad se brzo ochladí a snad bude další příspěvek dřív. 

Stále naživu

Možná jste si mysleli, že jsem to vzdala ještě dřív než loni, ale ne! Já se jen tak nevzdám. Všechno bylo velmi hektické a když nebylo hektické, tak jsem byla líná.

Ale pěkně popořadě. V Detroitu jsem potkala na letišti Noru, kterou znám už z loňska a její kamarádku a společně jsme doletěli do Burlingtonu. Tam na nás už čekala dodávka a odvezla nás do campu. Já zamířila přímo na Upper Alps, neboli místo, kde se scházíme my, jakožto zaměstnanci. Bylo to jako kdybych nikdy neodejela a jako by neuplynulo plus mínus devět měsíců. Je tu hodně nových lidí, ale naštěstí i dostatečný počet starých známých, takže jsem byla náležitě uvítána zpátky.

Během přípravného času než přijeli dětičky jsme pracovali, pracovali a pracovali. Dny volna jsme začali dostávat až když byl camp zahájen. Jediným odpočinkem byly večery na Upper Alps a výlety. Horolezení jsem se úspěšně vynechala. Ono nehledě na to, jak se mi na výlet nechtělo, tak většině lidem nedochází, že ne všichni můžou opustit svá pracoviště, zavřít a odjet.

Skupinově jsme zvládli baseballovou hru, i když většina stejně nechápala o co jde. A i když jsme to pochopili, tak skóre místního týmu bylo 0 0 0 0.. Následující den byl bowling, který jen dokázal, že lidi od koní této hře moc neholdují. A pak už přijely dětičky. Ze dne na den byl camp neuvěřitelně hlučný a malá stvoření (a velká taky) už se pohybují všude.

Hodně dětí (hlavně těch ze stáje) jsem poznala a oni si pamatovali mě, což je super! V prvním týdnu jsme zase nacvičovali úvodní číslo pro děti v divadle, takže jsem opět měla šanci si skupinově na pódiu zazpívat a zatancovat. Preview time sklidil úspěch a teď už na prknech, která znamenají svět září jen děti. 

Když se ještě vrátím v čase, tak v přípravném týdnu jsme mohli jezdit na koních, čehož jsem samozřejmě využila. Ačkoli se pár mých oblíbenců nevrátilo, několik jich tu stále je. A šéfové je hodná (mám tu samou jako loni, za což jsem hrozně ráda!), takže kdykoli může, (teď tak max jednou týdně) přidělí mi na svezení největšího koně ve stáji jménem Tiny. Ach ta ironie :)

Teď už je camp v plném běhu, takže velmi oblíbená rána v 6:15 ve stáji. Jsme stále dost pomalé, takže dopoledne mám tak hodinu volna, kdy si buď skočím zaplavat nebo si zaběhnu dva kilometry do pekárny pro kafe a domácí donut.

Dneska jsme (my ze stáje = barn crew a trenéři + JC (="praktikanti)) vyrazili na večeři do japonské restaurace, což bylo naprosto dokonalé.Nejlepší sushi, které jsem kdy měla a byla to taková ta restaurace, kde se sedí kolem plotny a kuchař vaří. Jídlo v kempu je jídlo v kempu, vařené ve velkém a pro děti, takže žádné zázraky člověk čekat nemůže :) Večery většinou trávíme jako obvykle skupinově se ciderem či pivem  a vzhledem k tomu, že letos jsem v jiné chatce, kde není internet, musela bych pokaždé jít do vyhrazené místnosti pro zaměstnance, což se mi téměř nikdy nechce. Nicméně dneska jsem se překonala, neb jsem si říkala, že bych vážně měla už něco napsat.

Spoustu věcí jsem úspěšně zapomněla, nicméně to nejdůležitější je toto - jsem hrozně ráda, že jsem zpátky. A stálo to za všechny ty útrapy, stresy, papírování a práce :) Teď mizím do postele za poslední dva dny jsem napsala si osm hodin a ráno je Extravaganza Day (= místní verze dnu nezávislosti). Dobrou!

PS: Zase dobrovolničím a po večerech chodím do jedné chatky za dětmi, které mám na starost. Všechny čtyři jsou úžasné, akorát je to další položka ubírající čas a energii. Jsou úžasní, takže to za to stojí.

PS2: Složení letošní barn crew: já, Maďarka se silnou jazykovou bariérou, Britka, Britkoaustralanka a Novozélanďanka, takže o akcenty a problémy v komunikaci postaráno :D

PS3: Opovažte se řešit gramatiku! Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla něco napsat v češtině v této délce. Už počítám prášky ve stáji i sním v angličtině. 

Začínáme!

A máme tu další léto. Loni jsem se blog pokoušela psát, nicméně to po pár příspěvcích umřelo. Nebyl čas, nebyl net, nebyla chuť a taky nebyla schopnost psát česky. Nicméně letos jsem se rozhodla! (když se rozhodnu, tak to většinou vyjde:), že to vydrží déle než loni.

Proč? Důvody jsou stejné jako loni. Je to komunikační prostředek s rodinu, přáteli a je to i pro všechny, kteří budou ochotni mé příspěvky číst. A v neposlední řadě je to můj sobecký důvod. Ráno jsem si procházela příspěvky z loňska a vyvolává to jistou sentimentalitu a některé vzpomínky si prostě zaslouží, aby byly uchovány.

Původně jsem plánovala pokračovat na stejném blogu (O tom, jak se Janička vydala do světa), jenže to bych si nejdřív musela vzpomenout, z jakého účtu jsem blog vytvořila a pak si vybavit heslo = mission impossible. Takže tedy skoro nový začátek a držte palce, ať to vydrží!

Momentálně sedím v Amsterdamu v krásné restauraci, kde se dopuju kafem, kafem a ještě taky kafem. Budíček ve čtyři ráno po třech hodinách spánku byl brutální a uvidíme, jestli to to kafe aspoň trochu zachrání. Ještě jsem ve stavu, kdy si stále snažím vybavit, co jsem si zapomněla doma a nic mě nenapadá. To přijde, jen doufám, že to bude nějaká maličkost. I tak mám kufr na hranici limitu (a to jsem se snažila balit úsporně, prostě na to nemám vlohy :D), o příručním zavazadle nemluvě. Ještě teď vidím rejhu na ruce, když jsem se snažila příručko nést ležérně, aby to vypadalo, že je vlastně hrozně lehké. Jen doufám, že během léta se naučí kufr předstírat, že je lehčí, protože jinak se nedoplatím za nadváhu.

A vlastně za všechno může Hugo. Ti, kteří Huga neznají, je to můj spacák. Zabírá pětinu kufru a kdyby si mohl nárokovat větší část, jistě by to udělal. Proto se jmenuje Hugo. Třeba se mi podaří s ním vytvořit lepší vztah a přejmenuju ho na něco hezčího, ale do té doby je to Hugo. Doufám, že v kufru pořádně promrzne a bude pokornější a nebude si klást takové prostorové nároky.

Místní poznatek: Nizozemština opravdu zní jako chrochtání. A turisté jsou tu divní. Najít Heineken je tu lehčí než kafe. A když si už někdo objedná kafe, dá si k němu pivo. Jiné kraje, jiné mravy.

Super nápad: Organizace, přes kterou jedu (CampLeaders) mají svá trička a mikiny s myšlenkou, že se poznáme na letištích. A ono to fakt fungovalo. Minimálně se na mě někdo usmál, když jsme měli stejný tričko a v lepším případě jsme se na letišti v Amstru i zastavili a popovídali. Je to sice jen taková maličkost, ale při únavném a dlouhém cestování to dokáže vykouzlit úsměv na rtech :)

Závěrečná editorská poznámka: z důvodu omezení wifi, vydřiduši jedni holandští! vkládám příspěvek až v Detroitu