Na cestě

Příspěvek z kempu možná doplním, ale stalo se toho tolik a nerada bych něco vynechala. Z kempu jsem včera odjížděla až v pět hodin odpoledne dík večernímu letu, takže jsem měla dost času se zabalit a užít si slunečného počasí. Po týdnu oblačnosti a deště se kemp se mnou rozloučil krásnou modrou oblohou a příjemným teplem.

Zákon schválnosti 1
Je jasné, že kdykoli mám na přestup méně než hodinu, letadlo má zpoždění. Sice nás ujišťovali, že všechny navazující spoje (v mém případě cesta Burlington - Newark - San Francisco) stíháme, člověk nikdy neví. Letadlo nakonec dorazilo a my odletěli s menším zpožděním, než se čekalo.

Zákon schválnosti 2
Je-li na palubě letadla řvoucí dítě, sedí vedle vás. Tedy spíš skáče a ječí vám do ucha. Po pěti minutách letu bylo dítě naštěstí přemístěno na volnou dvousedačku, takže řev přicházel jen z dálky.

Slunečné počasí a zpoždění let se postara snad o ten nejkrásnější západ slunce, který jsem kdy z letadla viděla. Hory zahalené do růžovofialového oparu a obloha hrající všema barvama. Přestup v Newarku byl spíš přeběhem, neboť gate navazujícího letu se otevřela v době mého přistání. Nicméně i to jsem zvládla a tak jsem si mohla oddychnout a koukat na filmy. Nicméně díky všemu předchozímu jsem byla poměrně vyčerpaná, takže když dorazil vozík s jídlem, podala jsem obsluze kreditku a na otázku, co chci jsem zareagovala něco ve smyslu "i do not really care, give me whatever you want as long as it is food". Po dokoukání filmu a snězení několika krekrů jsem se odebrala do říše snů, jak je to jen v letadle možné (=párminutové usnutí a probuzení se unavenější s bolavým tělem). I přes to vše uběhl skoro šestihodinový let rychle a v SF jsme přistáli v půl jedné místního času (=půl čtvrté východního pobřeží). Fronta na taxi byla nekonečná, taxikáři byli asi překvapeni, že lidi v noci chtějí taxíky.. Po více než půlhodině čekání jsem se dočkala a kolem druhé ráno zapadla do postele.

Ráno jsem si proto musela dopřát pořádnou americkou snídani (ach ten alibismus). Nutno dodat, že na místní kopce je potřeba pořádná dávka energie. Po snídani jsem se chvíli motala po centru, pak se zorientovala a navštívila muzeum Bítníků. Po další náročném horolezení následoval zasloužený oběd v přístavu skládají se převážně z tvorů vlastnící klepeta. Maminku by asi omyli, ale já si pochutnala. Odpoledne se pak skládalo z objevování a poflakování se po přístavu a zajišťování plánu na následující den. Pak už cesta na vysněný Golden Gate Bridge a objevování mostu ze všech možných stran a úhlů. Počasí moc nepřálo, převážně zamračeno, ale místní mě uklidnili, že hezké počasí je jenom na pohledech. Stoupla jsem si na most a myslela jsem, že mám vystaráno, ale pak jsem v souvenir shopu našla samolepku "přešla jsem Golden Gate Bridge". Tak jsem si řekla, že by bylo vlastně hrozně cool si ji koupit, ale ne nezaslouženě. V místním občerstvení jsem tedy nakoupila maté a střihla si cestu přes most a zpátky (dohromady asi 5 kilometrů).

Cesta do hostelu se zdála býti jednoduchá, neboť jsem ji už absolvovala směrem tam, ale ne. Lidé v ČR a převážně v Praze by si měli přestat stěžovat na veřejnou dopravu. Místní dopravní podnik se rozhodl přemístit některé zastávky v opačném směru "testují vylepšení trasy". A ty staré jsou neviditelné. Je to asi metr vysoký pruh žluté barvě na lampě, dopravní značce, nebo cokoli co jim evidentně přišlo pod ruku s číslem spoje. Jízdní řády neexistují a autobusy jezdí "odhadem od-do". Autobusy takové jsou velmi staré a zastávka na znamení se stále hlásí zataháním za provázek. Není tedy podivu, že mi místní při nasměrování na bus přáli "good luck".

Poslední geniální rozhodnutí dnešního dne bylo jet zpátky slavnou tradiční historickou tramvají. Když pominu asi půlhodinové čekání, o plynulosti jízdy se nedá vůbec mluvit. Při každém stoupání jsem doufala, že to dotáhneme až nahoru a nezačneme padat a při každém klesání jsem doufala ve funkční brzdy. V půlce cesty jsme zastavili na křižovatce a stáli asi pět minut. Nikdy netušil proč. Pak nám bylo vysvětleno, že tramvaj není dostatečně silná, aby se rozjela. Přijelo tedy odtahové auto dopravního podniku. A to jen aby nás předkem zatlačilo, než jsme se z kopce rozjeli dolu. V tu chvíli už jsem neměla slov a jen se smála. (A půlka tramvaje se mračila, protože řidič zapomněl zastavovat po polovinu cesty. Happens :D

Suma sumárum bych byla v hostelu rychleji, kdybych šla pěšky. Možná dvakrát. To se už stává, když se jednou rozhodnu být ten pořádný správný turista.

Dobrou! :)