Než jsem stihla
cokoli podniknout, překvapení se stalo, aniž bych se stihla probrat. Po ranní
sprše, stále ještě s ručníkem omotaným kolem hlavy, se otočím a chci pozdravit
spolunocležnici, která evidentně nově přicestovala a nestačím se divit. Drahá
barn crew Aimee stojí ve dveřích. To, že se potkáme v LA jsme dohodly, ale ani
nás nenapadlo zjistit, kdy budeme v SF. Jaká je procentuální šance na ubytování
ve stejném hostelu a ve stejném pokoji? Nicméně jsme byly rády, protože po
celém létě obklopení milionem lidí je cestování o samotě trochu nezvyk.
Po krátkém
nevěřícném objímání jsme zašly na snídani do Lori's diner. Každý pořádný den by
měl být zahájen dobrou snídaní. (Kdo mi bude dělat omelety doma? :D). Pak
přesun do Golden Gate Parku, který je rozlohou dokonce větší než Central Park.
Nejdřív jsme zašly do Japanese Tea Garden (nejstarší v USA) a užily si krásné
ticho, zvláštní stromy a uklidňující atmosféru. Mým favoritem je jasně Zen
Garden, kde jsem si opravdu připadala jak v jiném světě. Prohlídku nešlo
zakončit jinak než čajem a když jsem uviděla v nabídce matchu, neodolala jsem
(matcha = velmi kvalitní, nesmírně zdravý a logicky drahý čaj v prášku). Pár
dní asi budu o čínských nudlích, ale stálo to za to.
Po cestě na autobus
jsme se ještě stihly ztratit, prodrat se hustým lesním pralesem, přeskákat po
kamenech potok a podívat se na bizony. Pak už přišel čas na hlavní náplň dne.
Kolem Alkatrazu a Golden Gate Bridge pluje denně milion lodí s turisty, ale to
by nebylo ono. Proto jsem si vybrala (a Aimee se připojila) plachtění na
katamaránu. Zázraky se dějí a tak se během plavby rozutekly mraky a my konečně
spatřili modrou oblohu.
Na cestě zpátky jsme
si dokonce vyzkoušeli řídění lodi a i přes tento fakt jsme dopluli zpátky. Po
nutném kafi jsme se spontánně rozhodly jen hodinu přes město na pláž pozdravit
Pacifik. Hodina tam, hodina zpátky, ale o zábavu bylo postaráno. Dobíhání naboso
tramvaj má své kouzlo. Vyčerpané a chudé jsme po cestě koupily instantní nudle,
povečeřely a zapadly do postele.
Ráno jsem kupodivu
rychle zabalila (Aimee zůstává ještě pár dní). (Btw už jsem na 23 kilech a kufr
zavírám napůl sedící na víku.) Visící z historického table car jsem se naposled
jela podívat na přístav a nakonec zasloužená rozlučková snídaně v místním přístavu
na farmářském trhu. Dál už jen cesta na letiště a přelet do Seattlu.
Myšlenkové pochody:
Vždycky přes rok
zapomenu na všechny ty zážitky, které jsou spojené s přelety. Self checkin a
modlení se, aby zavazadlo nemělo nadváhu. Předem připravený plán, co se může
vyhodit nebo alespoň přesunout do carryon v případě nadváhy.
Nekonečné čekání na
bezpečnostní kontrolu, vyprázdnění poloviny kabelky, běhání po letišti v
ponožkách a následné sezení na zemi vedle zásuvky a dobíjení telefonu. Dnes
přibyla nová zkušenost a to adrenalin po oznámení, že naše letadlo je
přebookováno. Na obrazovce problikávaly dva seznamy cestujících. Ten pozitivní
- přesunutí do první třídy a ten ne moc pozitivní bez místa v letadle. Já naštěstí nebyla ani
na jednom (první třída by byla fajn, ale za ten infarkt by to asi nestálo),
takže jsem se dostala na svoje místo. 45 lidí to štěstí nemělo a zůstalo na
letišti a možná tam stále ještě jsou :D
Žádné komentáře:
Okomentovat