Seattle

Po dvou hodinách letu jsem dorazila do Seattlu. Cesta do hotelu mi zabrala trochu víc času ne jsem čekala, ale hlavně, že jsem tam dorazila. Hotel nabízí bezplatný shuttle servis dodávkama přímo z letiště. Ale. Telefon je společný pro všechny hotely a stojí u rušné silnice. Takže kombinace mého akcentu, aut a akcentu operátora, který připomínal všechny ty parodie o indických callcentrech, se postaraly o perné chvíle. Nakonec se zadařilo, já odhodila kufr v pokoji a vyrazila do centra, třesoucí se abstinenčními příznaky s jedinou myšlenkou - kafe,kafe, kafe.

Půlhodinová cesta vlakem se zdála téměř nekonečná. Dva bloky ke onomu místu jsem zvládla ani nevím jak. A pak už jsem se jenom kochala na první Starbucks kavárnu, která jako jediná má stále původní hnědé logo. Koupila si největší velikost pike roast reserve (něco, co se nedá objednat nikde jinde na světě), speciálně připravenou v něčem, co připomíná french press, a přesunula se na nábřeží pozorovat nádherný západ slunce.

Po cestě na vlak jsem si koupila tašku plnou mcdonaldu (na letišti jsou jen hotely, zdroj jídla žádný) a pak už se jen válela v královské posteli a užívala kuřecí nugety. Víte jaká to je slast? Normální postel po já ani nevím jak dlouhé době? Postel v chatkách v táboře asi netřeba komentovat a postele v hostelech se nepočítají. Lezení na vrchní postel je téměř olympijský výkon a postele vržou při každém převalení. A navíc! Vlastní sprcha! A malý kávovar. Ok, už končím ódu na pokoj, ale člověk se naučí ocenit maličkosti. Paradoxem ovšem je, že jsem nemohla usnout, protože postel byla moc velká a moc pohodlná.

Druhý den ráno mi dalo velké přemlouvání sama sebe, abych postel opustila. Nicméně vidina dalšího kafe zapracovala a já se opět vydala vlakem do metropole. Nejdřív jsem navštívila velmi zajímavé muzeum o zlaté horečce na Klondike a pak se jen tak poflakovala po centru, pila kafe, pak další kafe. Den utekl jako nic a další nádherný západ slunce jsem pozorovala tentokrát ze Space Needle (takový ten divný mrakodrap prazvláštního tvaru, který je ikonou Seattlu). Tradiční cesta na vlak zpátky na letiště s tradiční zastávkou v mcdonaldu, ale zastávkou navíc v Target, protože jsem v campu poztrácela moc ponožek, takže bylo potřeba doplnit zásoby. Takže mám nové, fialové, s jednorožcem!

Po návratu na hotel jsem potkala spolubydlící, která jede na stejnou tour a pak zas přeorganizování a balení a dobrou. Budíček 5:55. 

San Francisco, pokračování

Než jsem stihla cokoli podniknout, překvapení se stalo, aniž bych se stihla probrat. Po ranní sprše, stále ještě s ručníkem omotaným kolem hlavy, se otočím a chci pozdravit spolunocležnici, která evidentně nově přicestovala a nestačím se divit. Drahá barn crew Aimee stojí ve dveřích. To, že se potkáme v LA jsme dohodly, ale ani nás nenapadlo zjistit, kdy budeme v SF. Jaká je procentuální šance na ubytování ve stejném hostelu a ve stejném pokoji? Nicméně jsme byly rády, protože po celém létě obklopení milionem lidí je cestování o samotě trochu nezvyk.

Po krátkém nevěřícném objímání jsme zašly na snídani do Lori's diner. Každý pořádný den by měl být zahájen dobrou snídaní. (Kdo mi bude dělat omelety doma? :D). Pak přesun do Golden Gate Parku, který je rozlohou dokonce větší než Central Park. Nejdřív jsme zašly do Japanese Tea Garden (nejstarší v USA) a užily si krásné ticho, zvláštní stromy a uklidňující atmosféru. Mým favoritem je jasně Zen Garden, kde jsem si opravdu připadala jak v jiném světě. Prohlídku nešlo zakončit jinak než čajem a když jsem uviděla v nabídce matchu, neodolala jsem (matcha = velmi kvalitní, nesmírně zdravý a logicky drahý čaj v prášku). Pár dní asi budu o čínských nudlích, ale stálo to za to.

Po cestě na autobus jsme se ještě stihly ztratit, prodrat se hustým lesním pralesem, přeskákat po kamenech potok a podívat se na bizony. Pak už přišel čas na hlavní náplň dne. Kolem Alkatrazu a Golden Gate Bridge pluje denně milion lodí s turisty, ale to by nebylo ono. Proto jsem si vybrala (a Aimee se připojila) plachtění na katamaránu. Zázraky se dějí a tak se během plavby rozutekly mraky a my konečně spatřili modrou oblohu.

Na cestě zpátky jsme si dokonce vyzkoušeli řídění lodi a i přes tento fakt jsme dopluli zpátky. Po nutném kafi jsme se spontánně rozhodly jen hodinu přes město na pláž pozdravit Pacifik. Hodina tam, hodina zpátky, ale o zábavu bylo postaráno. Dobíhání naboso tramvaj má své kouzlo. Vyčerpané a chudé jsme po cestě koupily instantní nudle, povečeřely a zapadly do postele.

Ráno jsem kupodivu rychle zabalila (Aimee zůstává ještě pár dní). (Btw už jsem na 23 kilech a kufr zavírám napůl sedící na víku.) Visící z historického table car jsem se naposled jela podívat na přístav a nakonec zasloužená rozlučková snídaně v místním přístavu na farmářském trhu. Dál už jen cesta na letiště a přelet do Seattlu.

Myšlenkové pochody:

Vždycky přes rok zapomenu na všechny ty zážitky, které jsou spojené s přelety. Self checkin a modlení se, aby zavazadlo nemělo nadváhu. Předem připravený plán, co se může vyhodit nebo alespoň přesunout do carryon v případě nadváhy.

Nekonečné čekání na bezpečnostní kontrolu, vyprázdnění poloviny kabelky, běhání po letišti v ponožkách a následné sezení na zemi vedle zásuvky a dobíjení telefonu. Dnes přibyla nová zkušenost a to adrenalin po oznámení, že naše letadlo je přebookováno. Na obrazovce problikávaly dva seznamy cestujících. Ten pozitivní - přesunutí do první třídy a ten ne moc pozitivní  bez místa v letadle. Já naštěstí nebyla ani na jednom (první třída by byla fajn, ale za ten infarkt by to asi nestálo), takže jsem se dostala na svoje místo. 45 lidí to štěstí nemělo a zůstalo na letišti a možná tam stále ještě jsou :D

Na cestě

Příspěvek z kempu možná doplním, ale stalo se toho tolik a nerada bych něco vynechala. Z kempu jsem včera odjížděla až v pět hodin odpoledne dík večernímu letu, takže jsem měla dost času se zabalit a užít si slunečného počasí. Po týdnu oblačnosti a deště se kemp se mnou rozloučil krásnou modrou oblohou a příjemným teplem.

Zákon schválnosti 1
Je jasné, že kdykoli mám na přestup méně než hodinu, letadlo má zpoždění. Sice nás ujišťovali, že všechny navazující spoje (v mém případě cesta Burlington - Newark - San Francisco) stíháme, člověk nikdy neví. Letadlo nakonec dorazilo a my odletěli s menším zpožděním, než se čekalo.

Zákon schválnosti 2
Je-li na palubě letadla řvoucí dítě, sedí vedle vás. Tedy spíš skáče a ječí vám do ucha. Po pěti minutách letu bylo dítě naštěstí přemístěno na volnou dvousedačku, takže řev přicházel jen z dálky.

Slunečné počasí a zpoždění let se postara snad o ten nejkrásnější západ slunce, který jsem kdy z letadla viděla. Hory zahalené do růžovofialového oparu a obloha hrající všema barvama. Přestup v Newarku byl spíš přeběhem, neboť gate navazujícího letu se otevřela v době mého přistání. Nicméně i to jsem zvládla a tak jsem si mohla oddychnout a koukat na filmy. Nicméně díky všemu předchozímu jsem byla poměrně vyčerpaná, takže když dorazil vozík s jídlem, podala jsem obsluze kreditku a na otázku, co chci jsem zareagovala něco ve smyslu "i do not really care, give me whatever you want as long as it is food". Po dokoukání filmu a snězení několika krekrů jsem se odebrala do říše snů, jak je to jen v letadle možné (=párminutové usnutí a probuzení se unavenější s bolavým tělem). I přes to vše uběhl skoro šestihodinový let rychle a v SF jsme přistáli v půl jedné místního času (=půl čtvrté východního pobřeží). Fronta na taxi byla nekonečná, taxikáři byli asi překvapeni, že lidi v noci chtějí taxíky.. Po více než půlhodině čekání jsem se dočkala a kolem druhé ráno zapadla do postele.

Ráno jsem si proto musela dopřát pořádnou americkou snídani (ach ten alibismus). Nutno dodat, že na místní kopce je potřeba pořádná dávka energie. Po snídani jsem se chvíli motala po centru, pak se zorientovala a navštívila muzeum Bítníků. Po další náročném horolezení následoval zasloužený oběd v přístavu skládají se převážně z tvorů vlastnící klepeta. Maminku by asi omyli, ale já si pochutnala. Odpoledne se pak skládalo z objevování a poflakování se po přístavu a zajišťování plánu na následující den. Pak už cesta na vysněný Golden Gate Bridge a objevování mostu ze všech možných stran a úhlů. Počasí moc nepřálo, převážně zamračeno, ale místní mě uklidnili, že hezké počasí je jenom na pohledech. Stoupla jsem si na most a myslela jsem, že mám vystaráno, ale pak jsem v souvenir shopu našla samolepku "přešla jsem Golden Gate Bridge". Tak jsem si řekla, že by bylo vlastně hrozně cool si ji koupit, ale ne nezaslouženě. V místním občerstvení jsem tedy nakoupila maté a střihla si cestu přes most a zpátky (dohromady asi 5 kilometrů).

Cesta do hostelu se zdála býti jednoduchá, neboť jsem ji už absolvovala směrem tam, ale ne. Lidé v ČR a převážně v Praze by si měli přestat stěžovat na veřejnou dopravu. Místní dopravní podnik se rozhodl přemístit některé zastávky v opačném směru "testují vylepšení trasy". A ty staré jsou neviditelné. Je to asi metr vysoký pruh žluté barvě na lampě, dopravní značce, nebo cokoli co jim evidentně přišlo pod ruku s číslem spoje. Jízdní řády neexistují a autobusy jezdí "odhadem od-do". Autobusy takové jsou velmi staré a zastávka na znamení se stále hlásí zataháním za provázek. Není tedy podivu, že mi místní při nasměrování na bus přáli "good luck".

Poslední geniální rozhodnutí dnešního dne bylo jet zpátky slavnou tradiční historickou tramvají. Když pominu asi půlhodinové čekání, o plynulosti jízdy se nedá vůbec mluvit. Při každém stoupání jsem doufala, že to dotáhneme až nahoru a nezačneme padat a při každém klesání jsem doufala ve funkční brzdy. V půlce cesty jsme zastavili na křižovatce a stáli asi pět minut. Nikdy netušil proč. Pak nám bylo vysvětleno, že tramvaj není dostatečně silná, aby se rozjela. Přijelo tedy odtahové auto dopravního podniku. A to jen aby nás předkem zatlačilo, než jsme se z kopce rozjeli dolu. V tu chvíli už jsem neměla slov a jen se smála. (A půlka tramvaje se mračila, protože řidič zapomněl zastavovat po polovinu cesty. Happens :D

Suma sumárum bych byla v hostelu rychleji, kdybych šla pěšky. Možná dvakrát. To se už stává, když se jednou rozhodnu být ten pořádný správný turista.

Dobrou! :)