A máme tu další
léto. Loni jsem se blog pokoušela psát, nicméně to po pár příspěvcích umřelo.
Nebyl čas, nebyl net, nebyla chuť a taky nebyla schopnost psát česky. Nicméně
letos jsem se rozhodla! (když se rozhodnu, tak to většinou vyjde:), že to
vydrží déle než loni.
Proč? Důvody jsou
stejné jako loni. Je to komunikační prostředek s rodinu, přáteli a je to i pro
všechny, kteří budou ochotni mé příspěvky číst. A v neposlední řadě je to můj
sobecký důvod. Ráno jsem si procházela příspěvky z loňska a vyvolává to jistou sentimentalitu
a některé vzpomínky si prostě zaslouží, aby byly uchovány.
Původně jsem
plánovala pokračovat na stejném blogu (O tom, jak se Janička vydala do světa),
jenže to bych si nejdřív musela vzpomenout, z jakého účtu jsem blog vytvořila a
pak si vybavit heslo = mission impossible. Takže tedy skoro nový začátek a
držte palce, ať to vydrží!
Momentálně sedím v
Amsterdamu v krásné restauraci, kde se dopuju kafem, kafem a ještě taky kafem.
Budíček ve čtyři ráno po třech hodinách spánku byl brutální a uvidíme, jestli
to to kafe aspoň trochu zachrání. Ještě jsem ve stavu, kdy si stále snažím vybavit,
co jsem si zapomněla doma a nic mě nenapadá. To přijde, jen doufám, že to bude
nějaká maličkost. I tak mám kufr na hranici limitu (a to jsem se snažila balit
úsporně, prostě na to nemám vlohy :D), o příručním zavazadle nemluvě. Ještě teď
vidím rejhu na ruce, když jsem se snažila příručko nést ležérně, aby to
vypadalo, že je vlastně hrozně lehké. Jen doufám, že během léta se naučí kufr
předstírat, že je lehčí, protože jinak se nedoplatím za nadváhu.
A vlastně za všechno
může Hugo. Ti, kteří Huga neznají, je to můj spacák. Zabírá pětinu kufru a
kdyby si mohl nárokovat větší část, jistě by to udělal. Proto se jmenuje Hugo.
Třeba se mi podaří s ním vytvořit lepší vztah a přejmenuju ho na něco hezčího, ale
do té doby je to Hugo. Doufám, že v kufru pořádně promrzne a bude pokornější a
nebude si klást takové prostorové nároky.
Místní poznatek:
Nizozemština opravdu zní jako chrochtání. A turisté jsou tu divní. Najít
Heineken je tu lehčí než kafe. A když si už někdo objedná kafe, dá si k němu
pivo. Jiné kraje, jiné mravy.
Super nápad:
Organizace, přes kterou jedu (CampLeaders) mají svá trička a mikiny s
myšlenkou, že se poznáme na letištích. A ono to fakt fungovalo. Minimálně se na
mě někdo usmál, když jsme měli stejný tričko a v lepším případě jsme se na
letišti v Amstru i zastavili a popovídali. Je to sice jen taková maličkost, ale
při únavném a dlouhém cestování to dokáže vykouzlit úsměv na rtech :)
Závěrečná editorská poznámka: z důvodu omezení wifi, vydřiduši jedni holandští! vkládám příspěvek až v Detroitu
