Možná jste si
mysleli, že jsem to vzdala ještě dřív než loni, ale ne! Já se jen tak nevzdám.
Všechno bylo velmi hektické a když nebylo hektické, tak jsem byla líná.
Ale pěkně popořadě.
V Detroitu jsem potkala na letišti Noru, kterou znám už z loňska a její
kamarádku a společně jsme doletěli do Burlingtonu. Tam na nás už čekala dodávka
a odvezla nás do campu. Já zamířila přímo na Upper Alps, neboli místo, kde se
scházíme my, jakožto zaměstnanci. Bylo to jako kdybych nikdy neodejela a jako
by neuplynulo plus mínus devět měsíců. Je tu hodně nových lidí, ale naštěstí i
dostatečný počet starých známých, takže jsem byla náležitě uvítána zpátky.
Během přípravného
času než přijeli dětičky jsme pracovali, pracovali a pracovali. Dny volna jsme
začali dostávat až když byl camp zahájen. Jediným odpočinkem byly večery na
Upper Alps a výlety. Horolezení jsem se úspěšně vynechala. Ono nehledě na to,
jak se mi na výlet nechtělo, tak většině lidem nedochází, že ne všichni můžou
opustit svá pracoviště, zavřít a odjet.
Skupinově jsme
zvládli baseballovou hru, i když většina stejně nechápala o co jde. A i když
jsme to pochopili, tak skóre místního týmu bylo 0 0 0 0.. Následující den byl
bowling, který jen dokázal, že lidi od koní této hře moc neholdují. A pak už
přijely dětičky. Ze dne na den byl camp neuvěřitelně hlučný a malá stvoření (a
velká taky) už se pohybují všude.
Hodně dětí (hlavně
těch ze stáje) jsem poznala a oni si pamatovali mě, což je super! V prvním
týdnu jsme zase nacvičovali úvodní číslo pro děti v divadle, takže jsem opět
měla šanci si skupinově na pódiu zazpívat a zatancovat. Preview time sklidil
úspěch a teď už na prknech, která znamenají svět září jen děti.
Když se ještě vrátím
v čase, tak v přípravném týdnu jsme mohli jezdit na koních, čehož jsem
samozřejmě využila. Ačkoli se pár mých oblíbenců nevrátilo, několik jich tu
stále je. A šéfové je hodná (mám tu samou jako loni, za což jsem hrozně ráda!),
takže kdykoli může, (teď tak max jednou týdně) přidělí mi na svezení největšího
koně ve stáji jménem Tiny. Ach ta ironie :)
Teď už je camp v
plném běhu, takže velmi oblíbená rána v 6:15 ve stáji. Jsme stále dost pomalé,
takže dopoledne mám tak hodinu volna, kdy si buď skočím zaplavat nebo si
zaběhnu dva kilometry do pekárny pro kafe a domácí donut.
Dneska jsme (my ze
stáje = barn crew a trenéři + JC (="praktikanti)) vyrazili na večeři do
japonské restaurace, což bylo naprosto dokonalé.Nejlepší sushi, které jsem kdy
měla a byla to taková ta restaurace, kde se sedí kolem plotny a kuchař vaří. Jídlo
v kempu je jídlo v kempu, vařené ve velkém a pro děti, takže žádné zázraky
člověk čekat nemůže :) Večery většinou trávíme jako obvykle skupinově se
ciderem či pivem a vzhledem k tomu, že
letos jsem v jiné chatce, kde není internet, musela bych pokaždé jít do
vyhrazené místnosti pro zaměstnance, což se mi téměř nikdy nechce. Nicméně
dneska jsem se překonala, neb jsem si říkala, že bych vážně měla už něco
napsat.
Spoustu věcí jsem
úspěšně zapomněla, nicméně to nejdůležitější je toto - jsem hrozně ráda, že
jsem zpátky. A stálo to za všechny ty útrapy, stresy, papírování a práce :) Teď
mizím do postele za poslední dva dny jsem napsala si osm hodin a ráno je
Extravaganza Day (= místní verze dnu nezávislosti). Dobrou!
PS: Zase
dobrovolničím a po večerech chodím do jedné chatky za dětmi, které mám na
starost. Všechny čtyři jsou úžasné, akorát je to další položka ubírající čas a
energii. Jsou úžasní, takže to za to stojí.
PS2: Složení letošní
barn crew: já, Maďarka se silnou jazykovou bariérou, Britka, Britkoaustralanka
a Novozélanďanka, takže o akcenty a problémy v komunikaci postaráno :D
PS3: Opovažte se řešit gramatiku! Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla něco napsat v češtině v této délce. Už počítám prášky ve stáji i sním v angličtině.
Žádné komentáře:
Okomentovat